Jako výsledek nepovedeného genetického pokusu laboratoří Umbrella jsem se vyskytl léta páně 1967. Přesné okolnosti mého vzniku jsou dodnes předmětem přísně tajného vyšetřování, několika utajených spisů a především otázky, proč mě vůbec někdo nechal přežít. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že experiment měl původně vytvořit dokonale adaptovaného jedince schopného přežít téměř všechno. Výzkumníci však zřejmě někde udělali chybu. Výsledkem jsem byl já.
Místo narození
Místem mého narození byly laboratoře Umbrella v Plzni, ukryté před zraky veřejnosti tak dokonale, že o jejich existenci dodnes většina obyvatel nemá nejmenší tušení. A ti, kteří o nich vědí, zásadně mlčí. Pravděpodobně proto, že podepsali příslušné mlčenlivosti, případně proto, že si nepamatují, co se tam dělo. První záznam o mém životě pochází z roku 1967. Tehdy bylo rozhodnuto, že experimentální subjekt bude místo návratu do mrazicího boxu vypuštěn do běžného civilního prostředí. Vědci si totiž potřebovali ověřit, zda dokáže přežít každodenní kontakt s lidskou společností.
Netušili, jakou katastrofu tím způsobí.
Rodiče
Mé biologické i sociální přežití následně převzali rodiče – intelektuální dělníci, tedy lidé, kteří byli schopni samostatně pracovat, samostatně myslet a v případě nutnosti také samostatně dojít k závěru, že dítě zase vymýšlí nějakou blbost.
Jejich největším problémem však bylo, že postrádali jakékoli pochopení pro potřeby svého potomka.
Zatímco já jsem toužil po poznání, objevování světa a pochopení hlubších principů existence, rodiče měli poněkud jiné priority. Například abych jedl, spal, chodil do školy a hlavně nedělal ostudu.
Tento zásadní střet civilizací měl zásadní vliv na můj další psychický vývoj.
Já jsem například chtěl vědět, proč věci fungují.
Rodiče chtěli vědět, proč jsem to zase rozebral.
Já jsem chtěl poznávat svět.
Rodiče chtěli, abych se nejdříve naučil uklízet pokoj.
Já jsem hledal smysl života.
Rodiče hledali moje vysvědčení.
Školní docházka
Když bylo usouzeno, že experimentální subjekt je dostatečně odolný, aby mohl být vystaven dalšímu stupni civilizačního utrpení, byl jsem odeslán do vzdělávacího zařízení známého jako Základní devítiletá škola. Jednalo se o instituci sídlící v odporné růžové budově, která už na první pohled působila dojmem, že ji navrhoval architekt, jenž měl osobní spor s dětmi.
Budova byla růžová.
Ne romanticky růžová.
Ne něžně růžová.
Byla to taková ta růžová, při které člověk začal okamžitě pochybovat o vlastním duševním zdraví.
Právě zde jsem měl získat základní vzdělání a připravit se na další životní etapu. Místo toho jsem získal především několik hlubokých traumat, odpor k některým předmětům a neochvějné přesvědčení, že školní docházka byla patrně další fáze experimentu Umbrella.
Devět let jsem tedy docházel do této růžové instituce, kde se systematicky ověřovalo, zda lze dítěti vštípit vědomosti bez toho, aby mu přitom definitivně explodoval mozek.
Výsledky experimentu byly rozporuplné.
- Některé vědomosti se uchytily.
- Některé uprchly.
A některé pravděpodobně dodnes čekají někde v podvědomí na vhodný okamžik, aby se nečekaně objevily při hospodském kvízu.
První známky budoucího vývoje
Už v raném věku se začaly projevovat určité anomálie, které mě odlišovaly od běžné populace. Měl jsem například nebezpečně silnou potřebu zjišťovat, jak věci fungují, proč fungují a zda by nešly udělat lépe.
- Tato vlastnost byla okolím zprvu považována za zvídavost.
- Později za drzost.
- A nakonec za důkaz, že se mnou něco není v pořádku.
Dnes už víme, že šlo o první projevy genetické mutace způsobené experimentem.
Dalším příznakem byla schopnost přežít školní docházku, pubertu a první setkání s dospělou realitou.
To už byly skutečně závažné komplikace.
Závěr první životní etapy
První dvě desetiletí mé existence tak probíhala pod heslem:
„Přežít rodiče, přežít školu a zjistit, co se mnou vlastně Umbrella provedla.“ Nutno dodat, že ta se k celé záležitosti nikdy oficiálně nepřihlásila. Pravděpodobně proto, že její vedení dospělo k názoru, že některé experimenty je lepší prostě nechat být.
A tak jsem byl ponechán svému osudu. Což byla chyba.
Protože tím vznikla jedna z největších biologických hrozeb, jakou kdy Plzeň poznala.
Dospělý já.
S bohorovností se mi snaží vysvětlit, jak jsem pomýlený a k tomu si pomáhají spoustou debilních emotikonů.
Chtějí mi posvítit na tu správnou cestu.
* Tak aby všem bylo jasno.
Já už si svou cestu vybral. JSEM DEZOLÁT. * Líbí se mi politika současné vlády.
* Líbí se mi Macinka.
* Nelíbí se mi současný prezident.
* Jsem rád, že je pětidemolice v hajzlu.
* Nejsem očkovaný proto covidu a covid považuji za podvod na lidstvu.
* Nevěřím na Green Deal.
* Nevěřím, že jsou větrné elektrárny přínosné.
* Nejmenování Turka považuji za porušení ústavy.
* Uznávám jen dvě pohlaví.
* Inclusi považuji za hloupost.
* Považuji za správné nosit zbraň.
* Myslím, že válka na Ukrajině nezačala před čtyřmi lety.
* Věřím ve spolupráci národů, ale nevěřím v Evropskou unii.
* Myslím, že bychom měli vystoupit nejen z EU, ale i z NATO.
* Věřím v silnou V4.
* Milion chvilek považuji za šmejdy, vedené defraudantem.
* Myslím, že Američani nebyli na měsíci.
A to další si popřípadě doplňte.
A už mě dejte pokoj. Já už si svoji cestu vybral.
JSEM DEZOLÁT.
Ještě doplním: Jsem troll a fake účet
Žádné komentáře:
Okomentovat