Historie míchaných nápojů

Již Aristoteles se zmiňuje o tom, že páry z vína a jiných kapalin se po opětovném zhuštění mění zase v tekutinu. Zevrubný postup destilace a používaných přístrojů pochází však až od alchymistů. Arabský lékař Geber rozebírá podrobně způsoby, jak se má provádět destilace a ve spise "Testamentum Geberi, regis Indiae" udává přesný návod jak lze z bílého vína připravit "aqua vitae" - vodu života. Příprava tohoto a obdobných nápojů se rozšířila nejen v jižní a západní Evropě, ale i ve Španělsku a středomořském pobřeží. Z toho vyplývá, že již ve 13. století alchymisté jako např. Albertus Magnus, Tadeáš z Florencice a další popisovali řadu způsobů, jak z kvašených tekutin a nápojů připravit aqua vitae, později nazývanou spiritus vini - duch vína. Pojem vody života se uchoval dodnes i v řadě názvů lihovin (akvavit, whisky). Působením studentů, lékařů, lékárníků a alchymistů se koncem 13. století tyto znalosti rozšířily i do Čech. Destilátu ze zkvašených surovin byla přisuzována zázračná moc a získávání "vody života" patřilo k velkému umění. Čistý alkohol byl alchymisty pojmenován "argentum vivum vegetable' - rostlinné živé stříbro, z čehož lze poznat, že ho řadili k velmi cenným prvkům. Lihových tekutin se používalo k léčení, takže většina receptur a popisů způsobů destilace pochází od lékařů a lékárníků. Na počátku 14.století byla v Irsku zaznamenána pálenka z ječného sladu - whisky. Výroba destilátů z vína se tou dobou u nás velmi rozšířila. Všechny destiláty, ať už samotné, slazené či kořeněné za použití extraktů a macerátů léčivých bylin, byly pokládány za velmi důležité léky.

V Čechách došlo ke zdomácnění destilace vína za vlády Karla IV. Ten přispěl v roce 1370 k zakládání nových vinic, neboť zákon z tohoto roku omezoval dovoz cizích vín. V 16. století existovaly v řadě měst již cechy vinopalů, kteří se sdružovaly s lékárníky. K velkému rozvoji vinopalnictví též došlo v 18. století. V této době se objevila nová surovina - brambory. Také se objevily snahy využívat i jiné suroviny např. pohanku, proso, mrkev, borůvky, jeřabiny a pivovarské odpady. V 19. století již došlo k velkému rozvoji. Zřizovali se nové závody, pálenice, lihovary. Ostatní lihoviny jako likéry se však zpracovávali na úrovní řemeslné výroby. Po 1. světové válce se výroba již soustřeďuje do velkých společností. Vyrábí se gin, vodka, slivovice, třešňovice, borovička, starorežná, ovocné likéry Morella, a hořké likéry jako Praděd a Becherovka.

Vznik míchaných nápojů

Míchání nápojů má své kořeny již ve starověku. Mísila se vína s různými přísadami, míchaly se šťávy plodů, do nichž se přidávalo koření. Přesný vznik míchaných nápojů z lihovin nelze tak jednoznačně určit. Můžete se opírat o pravděpodobně více hodnověrné písemně doložené podklady nebo si můžete vyslechnout mnoho legend a teorií, které nejsou ničím podložené. K největšímu rozmachu v míchání nápojů došlo paradoxně v období prohibice, která začala po schválení tzv. Osmnáctého dodatku americkým Kongresem, 16. ledna v roce 1919. Tento ústavní dodatek zakazoval v USA s celostátní účinností výrobu, prodej i dopravu opojných nápojů. Američané však zákaz nerespektovali a černý trh s alkoholem jenom vzkvétal a tím pádem se velmi rychle množily i receptury koktejlů.

Podložené materiály

1732 zemřel plukovník britské armády Francis Negus. Vytvořil slavný Port Wine Negus, horký míšený nápoj oblíbený u návštěvníků dostihů.

1787 v publikaci "American Museum", je první zmínka o nápoji julep, kterým lze dobře začít den.

13. května 1806 americký časopis "Balance and Columbian Repository" definuje slovo koktejl. "Koktejl je stimulovaný likér, složený z různých druhů alkoholu, cukru, vody a bitterů."

1862 profesor Jerry Thomas vydal první barmanskou knížku.

Počátkem 19. století byl výraz cocktail již velmi dobře znám.

1920-1933 došlo k již výše zmiňované prohibici. V této době došlo také k rozvoji barmanských soutěží a k zakládání odborných organizací.

1929 již 120 druhů míchaných nápojů je považováno za klasické.

1935 krátce po skončení prohibice vyšlo ve Spojených státech první vydání "Mr. BOston Official Bartender´s Guide". Což je dnes dosti známá červená kapesní příručka v červených tvrdých deskách obsahující cca 1000 receptur.

Legendy

Na začátku minulého století mexický král Axolotla VIII válčil s americkou armádou. Po několika bitvách se vůdci obou znepřátelených stran dohodli na příměří. Na tuto počest se americký král vypravil na dvůr mexického krále. Před zahájením jednání se král zeptal, jestli nechtějí hosté něco k pití. Hosté přikývli a krásná dívka přinesla ve zlatých pohárech nápoj, který měl zvláštní aroma a chuť. Tento nápoj americkým hostům velice chutnal. Ihned se ptali, kdo nápoj připravoval. Král ihned představil onu krásnou dívku. Byla to králova dcera, která se jmenovala Coctel. Američtí vojáci později její jméno zkomolili na Cocktail.

 V 18. století byly kohoutí zápasy v Americe velice oblíbené. Zakládaly se chovy bojových kohoutů, kteří se trénovali k bitvám na život a na smrt. Vždy v neděli se rančeři sjížděli do okresních měst, kde se konala tato veliká utkání. Aby jejich favorité byli více odhodlaní bojovat, podávali "rančeři" svým kohoutům směs lihovin. Majitelé vítězů bývali velice pyšní na své bojovníky a samozřejmě vždy šli svůj úspěch s velikou hrdostí oslavit. V lokále se pak podávala stejná směs, kterou pil vítězný bojovník.

V severních státech Ameriky považují za vynálezkyni koktejlů Betsy Flannaganovou. Během války za nezávislost někteří důstojníci bydleli v Elmfordu. Jednou večer se po velmi rušném dni unaveni sešli u Betsy. Ta měla za souseda bohatého Angličana, který měl smysl pouze pro svůj chov slepic. Betsy, pobízená škádlením hostů rozhodla se oškubat sousedovi jeho nádherné kohouty. Následující večer podávala důstojníkům skutečně pestrý nápoj, který ozdobila kohoutími péry. Mladý obdivovatel Betsy, francouzský poručík, pozvedl svou sklenici a pronesl přípitek se slovy: Vive le coq's tail!