Jako koňak může být označován výhradně destilát vyrobený z vína vypěstovaného na přesně vymezeném území v západofrancouzském regionu Poitou – Charentes, respektive v jeho dvou oblastech Charente a Charente – Maritime, a na nejmenším území Deux – Sevres a Dordogne. Hlavním městem regionu je Cognac a právě ten dal destilátu jméno.
Historici a jazykovědci mají pro vysvětlení názvu města několik teorií. Nejrozšířenější je ta, která ho odvozuje od vůdce jménem Comnos či Conos. Latinské názvy pak vycházely ze jména Cominius a přidáním galsko-římské přípony „acum“ z něj udělaly varianty Compniacum, Compinacum, Compnacum a Coniacum. V 18. Století se lze setkat s názvy Coignac a Cogniac, což by podle přípony –ac mělo znamenat, že město patřilo rodině toho jména. A odtud je už krůček k současnému Cognac.
Už v 11.století toto město proslulo produkcí velmi kvalitní soli, která se využívala zejména pro konzervaci masa a ryb. O víně a brandy se v souvislosti s ním začalo mluvit až o století později. Označení „vin de Cognac“ bylo doloženo v listinách z konce 16. Století. Záznam z roku 1549 mluví o sudech „eau-de-vie“, které putovaly z přístavu La Rochelle do světa a o nějakých 129 let později je tato brandy poprvé zmíněna v London Gazette.
Počátky vinohradnictví v regionu
Až do konce 90 let 20. Století panoval názor, že základy vinařství v oblasti Cognac byly položeny ve 3. Století a to v malém regionu Saitogne. Tato teorie byla založena na starých textech, které uvádějí, že římský císař Titus Flavius Domitianus svým ediktem z roku 92 zakázal pěstování vinné révy v Galii a tento zákaz zrušil až Marcus Aurelius Probus, když v roce 280 Galům udělil právo vlastnit vinice a produkovat víno. Někteří současní odborníci však existenci zákazu popírají a zdá se, že archeologické nálezy jim dávají za pravdu.
Archeologický výzkum v regionu Cognac totiž prokázal, že tu první vinohrady byly už na konci 1. století a to zejména kolem měst Barbezieux a Saintes. Vykopávky navíc ukázaly, že zde stávalo množství zemědělských staveb, včetně těch úzce spjatých s výrobou vína. Z toho jednoznačně plyne, že produkce vína v regionu sahá do časných dob římské říše. Zároveň byly v Cognacu objeveny pozůstatky staveb ze 2-3.století a spolu s nimi četné nádoby nebo nádrže na sklizenou révu, prostory pro šlapání hroznů a rozsáhlé skladovací budovy. Podle Museé de Cognac, zvláštností těchto staveb bylo to, že zde víno nebylo uloženo v kameninových nádobách, jako ve stejném období v jižní Francii, ale v sudech. Lze tedy s vysokou pravděpodobností předpokládat, že Galové mají významný podíl na vynálezu a prvotní výrobě sudů. Nutno dodat, že v současné době je tato řemeslná tradice v regionu Cognac stále živá.
Slané začátky
Město Cognac bylo v 11. století známé díky velkým solným skladům a kvalitní soli, s níž se tu čile obchodovalo. Do severských zemí se z přístavu La Rochelle sůl vyvážela dokonce už v roce 430. Předností regionu je i velmi dobře splavná řeka Charente, která místním obyvatelům odnepaměti poskytovala dobrý základ pro spolupráci se zahraničními obchodníky. Sůl odtud putovala zejména do Anglie, Holandska a Skandinávie a z Cognacu se začalo postupně stávat významné obchodní město.
Počátkem 12.století hraně Guillaume X. vydal příkaz k výsadbě vinic v regionu Poitou –Charentes, a vína která zdejší vinaři začali vyrábět, významnou měrou přispěla k rozvoji obchodu. Z La Rochelle se v té době stal největší přístav na atlantském pobřeží a úspěch vín z Poitou – Charentes současně vedl k postupnému rozšíření vinic směrem do vnitrozemí, zejména do oblastí Saintagne a Angoumois. V roce 1204 se první obchodníci z La Rochelle vypravili do Anglie, aby zde prodávali víno. Kolem roku 1270 se s víny z regionu Saintange poměrně čile obchodovalo v německém Hamburku. Obchod s víny z oblasti Cognacu zkrátka jenom kvetl. Začátek stoleté války mezi Anglií a Francií, která vypukla v roce 1337 paradoxně obchodu s vínem prospěl – export do Anglie výrazně vzrostl.
A brandy? Podle dochovaných písemných záznamů byla první vinná pálenka vydestilována v roce 1411 v regionu Armagnac, přičemž jejími konzumenty byli především místní obyvatelé. Zpočátku jim sloužila k terapeutickým účelům, u toho však nadlouho nemělo zůstat. O Cognacu se v souvislosti s „eau-de-vie“ v písemných záznamech hovoří až v 16.století.
Od vína k pálence
Celé 16. století se neslo v duchu stále se rozvíjejícího obchodu a vinařství v regionu Poitou – Charentes jenom vzkvétalo. Vinice byly postupně vysázeny ještě hlouběji ve vnitrozemí nebo kolem zalesněných oblastí, obvykle na svazích protože pro plošší způsob se půda využívala k pěstování obilí. V pobřežních oblastech kolem La Rochelle se vinná réva postupně stala stabilní plodinou, i když dále na jih v Bordeaux byl obchod s vínem značně vyspělejší. Začaly se objevovat pojmy jako „vin de la Rochelle“ a „vin de Cognac“.
Nejčilejšími obchodníky byli Holanďané, avšak na hospodářském rozmachu měla nemalý podíl také Anglie. Obchod podporovali i panovníci, např. král Jindřich IV. Pozval do regionu Poitou holandské obchodníky, aby se podíleli na vysoušení mokřadu Marais Poitevin – a ti si během pobytu zde ještě více zamilovali regionální zboží, zejména sůl, papír z města Angouleme a vína z Cognacu.
Lehká a jemná vína z regionu Cognac špatně snášela přepravu na velké vzdálenosti, během plavby se prostě začalo kazit. Holandští obchodníci se proto rozhodli víno destilovat a následně zniovu naředit na požadovanou stupňovitost. Destilací současně řešili problém objemu vína a jeho zdanění – mohli tak přepravovat větší množství vína a stálo je to méně. První destilace probíhaly ve městě Schiedam. Holanďané vzniklou pálenku nazývali „brandewijn“ nebo-li pálené víno (brande – pálit, wijn – víno). Z tohoto označení se postupně vyvinul dnes běžně používaný výraz brandy.
Podle historika, novináře a spisovatele Andrého Castelota se první vinná pálenka v Cognacu objevila v roce 1549. Ve svých knihách cituje zprávy o obchodníkovi z La Rochelle, který vyrobil čtyři sudy dobré „eau-de-vie“ určené k prodeji. V dokumentech z roku 1571 je zase zmíněn jistý Jehan searazin, a to jako obchodník a výrobce „eau-de-vie“, a pět let nato historik J.Corlieu zdůrazňuje, že Grande Champagne de Segonzac produkuje velké množství kvalitních vín, která se vyvážejí do celého světa. Tato vína se v budoucnu ukázala být jedněmi z nejlepších k destilaci „eai-de-vie“.
Dvojí destilace a zrání v sudech
Holanďané, kteří pálili vína z Poitou – Charentes ve své domovině časem pochopili, že by bylo výhodnější destilovat je v místě výroby a tak začali ve Francii zakládat první lihovary a vybavovat je destilačními přístroji. Jedním z jejich požadavků totiž bylo, aby se destilační kotle vyráběli z mědi pocházející z Amsterdamu. V praxi se tak jednalo o jedny z prvních transferů technologií na světě.
Ačkoli základy destilace vinné pálenky ve Francii položili Holanďané, další základní krok pro vývoj koňaku udělali Francouzi. Na počátku 17.století totiž přišli s dvojnásobnou destilací, která destilátu umožňovala cestovat jako stabilní lihovina, mnohem koncentrovanější než brandewinj, což mimo jiné významně snížilo náklady na dopravu. Dvojí destilace je neoddělitelně spjata s přístrojem zvaným Alembic charentaise, měděným destilačním kotlíkem, jenž byl poprvé popsán až v roce 1710. Je však třeba říci, že první dvojí destilace probíhala v holandských destilačních zařízeních, která Francouzi postupně upravovali.
Zpět ale do 17.století. na jeho počátku se obchod s brandy významně rozvíjel, v širší míře se do něj pustili například Irové. Při nakládání sudů na lodě často docházelo k velkým zpožděním, čímž se doprava do cílové země protáhla. Jak se ale ukázalo, brandy, která byla nucena trávit v sudu delší čas, získala na kvalitě. Svou zásluhu na delším uchování brandy v sudech měl do jisté míry i konflikt, který byl součástí třicetileté války, jež v první třetině 17.století propukla. Angličané začali blokovat námořní obchodní cesty na sever evropy, což mělo za následek pokles spotřeby brandy. Její nadbytky se tak hromadily ve sklepích a v dubových sudech čekaly na svou příležitost. Nutno dodat, že tehdy si již někteří vinaři byli pozitivního účinku dřeva na uchovanou brandy velmi dobře vědomi.
Rozvoj obchodu
Na sklonku 17.století oblast Cognacu opustilo mnoho protestantských rodin, neboť Ludvík XIV. Svým ediktem z Fontainebleu zrušil tzv. edikt nantský z dubna 1598, který francouzským protestantům (hugenotům) zaručoval stejná práva jako katolíkům. Protestanti odcházeli především do Anglie, Německa a Holandska a někteří z nich tam začali importovat „eau-de-vie“ vyrobenou jejich příbuznými, kteří v oblasti zůstali. Silná exportní síť se tak začala pomalu, ale jistě rozrůstat a pro oblast Charente nastalo další období intenzivního rozkvětu vinného hospodářství, tentokrát provázeného palírenskou činností.
Roku 1643 Phillipe Augier založil vůbec první koňakový dům, který se o 15 let později proměnil ve společnost Augier Fréres. Zhruba od roku 1640 až do konce 17.století se coniack nebo cogniack brandy stala vedle sherry, portského a klaretu oblíbeným pitím v londýnských kavárenských společnostech. A konečně v roce 1678 byl pod tímto označením poprvé zmíněn v London Gazette.
V Cognacu postupně přibývaly nocí palírníci, stávali se jimi jak bohatí majitelé půdy, tak třeba vesničtí kazatelé či obyčejní rolníci. Na výrobu brandy se tehdy používalo pět odrůd vinné révy : Balzac, Blanche Romée, Folle Blanche, Gros Blanc a Gros Bouillau. Jejich pěstování se neřídilo žádnými striktními pravidly, réva se obvykle vysazovala asi 90 cm od sebe, a to v každém směru, bez slouplů či vedení. Pokud uschla, byla nahrazena révou zdravou, která se vysadila poblíž.
Zakládání koňakových domů
Ve znamení velkého rozmachu výroby brandy a obchodu s ní se neslo i 18.století. Do oblasti kolem Cognacu přicházelo mnoho obchodníků z ciziny, zakládaly se tu nové vinice a stále více lidí se snažilo získat podíl na blahobytu, který produkce vinné pálenky slibovala.
V roce 1702 byla v oblasti Grande Champagne založena forma Pierre Ferrand, která po čase začala produkovat brandy. O 13 let později vznikla společnost Marell. Jean Martell opustil rodný ostrov Jersey a usadil se v Cognacu, kde jako mnoho dalších vytušil příležitost v oblasti výroby brandy. První dodávky jeho koňaku mířily na ostrovy Jersey a Guernsey, jež byly tradičními obchodními místy na cestě do Anglie. Brzy poté následoval obchod s Rotterdamem, Hamburkem a Lubeckem. Do roku 1721 vyvážel více než 2000 hl svého produktu a o sedm let později nakoupil pozemky a nemovitosti v Cognavu, kde firma sídlí dodnes.
V roce 1724 položil základ své společnosti Paul Emile Rémy Martin. Od svého otce, který byl vinařem se mimo jiné naučil jak se víno vyvíjí v dubových sudech, a svůj podnik začal budovat s vědomím, že je důležité koňak uchovávat pro následující roky. O rozvoj firmy se výrazně zasloužil i vnuk zakladatele značky, díky němuž se firma v roce 1774 stala velmi žádaným výrobcem koňaku.
Do podnikání ve výrobě koňaku se v roce 1759 pustil i dublinský rodák James Delamain, jenž se vrátil do kraje svých předků, aby zde podnikal. O čtyři roky později svůj byznys spojil se svým tchánem Isaacem Ransomem. Rodinná tradice výroby koňaku vydržela přes nejrůznější peripetie dodnes.
Roku 1756 založil svou firmu Richard Hennessy, irský důstojník, který sloužil v armádě francouzského krále Ludvíka XV. První zásilka jeho koňaku vcelku logicky putovala do Irska a Británie, již v roce 1794 zahájil export svého koňaku do ameriky, konkrétně do New Yorku, a poté i do Německa. Po smrti Richarda Hennessyho pokračoval v rodinném podnikání jeho syn, který firmu neustále rozvíjel. A byl to právě on, kdo dal firmě jméno Jas Hennessy Co, který nese dodnes.
Na začátku 80 let 18.století vstoupil na trh další významný producent końaku, společnost godet Freres. Historie této značky se ovšem odvíjí již od roku 1550, kdy se v přístavu La Rochelle usídlil holandský obchodník Bonaventure Godet, který zde začal obchodovat se solí a vínem. Společnost Cognac Godet ale založil až v roce 1782 Gédéon Louis Gódet, a zahájil tak novou úspěšnou éru tohoto rodinného podniku.
Před koncem 18.století vznikla ještě například firma otard, jež bývá někdy označována jako nejmenší z velkých a největší z malých. Založil ji v roce 1795 Jean Antoine Otard de la Grande spolu s Jeanem a Leonem Dupuoynovými. Otard do společnosti vložil mimo jiné i staré zásoby „eau-de-vie“, jež jeho rodina od roku 1760 shromažďovala.
Na samém počátku 19.století pak uzavřeli obchodné partnerství Emanuel Courvoisier a Louis Gallois a brzy se stali nejen renomovanými obchodníky s vínem a lihovinami, ale také výrobci koňaku, který si oblíbil i Napoleon Buonaparte.
Koňaky nejen na přání
Začátek 19. Století se nesl ve znamení zakládání dalších koňakových domů a rostoucího vývozu. Docházelo rovněž k vylepšování výrobního procesu a postupně byly vytvořeny určité standardy a to jak pro destilaci, tak pro proces stárnutí. Ne všechna brandy však byla ukládána ke stárnutí, vcelku významný podíl se nadále vyvážel s tím, že si jej v cílové destinaci spotřebitelé naředí – tak jako na počátku.
Nicméně stále více výrobců si velmi dobře uvědomovalo výhody delšího stárnutí brandy a začali ji oceňovat i spotřebitelé. V roce 1817 požádal princ z Walesu a později britský král Jiří IV. Společnost Hennessy o vytvoření „very superior old pale“ koňaku a dal tak vpodstatě vzniknout celé kategorii – dodnes označované jako V.S.O.P. Stejná společnost dodávala koňak i na ruský dvůr, prvně v roce 1818 pro ruského cara Alexandra i. Jako dar od jeho matky Marie Fjodorovny.
Rozvíjela se i společnost Martell – hlavním centrem jejího obchodu se v roce 1826 stal Londýn a na Carnoby Street se objevily její první inzeráty.
Ze sudu do láhve
Koňak se od samého počátku přepravoval a prodával v sudech, první koňaky v láhvích se do prodeje dostaly patrně až v první polovině 19.století. Koňakové domy začaly spolupracovat s různými sklářskými firmami z jiných regionů, např. z Bordeaux, neboť v Cognacu byla s širokou podporou úřadů založena první sklářská společnost až v roce 1854. Záhy však přibyly další a sklářský průmysl v oblasti natolik vzrostl, že se stal klíčovou součástí místní ekonomiky. Expanze koňaku současně vyvolala vznik řady spřízněných oborů, např. výroby korku a tiskařství.
Když v roce 1831 vytvořila společnost Martell svůj první V.S.O.P. koňak, odeslala jej do Londýna v sudu. O osmnáct let později pomocí nového zařízení dovezeného z anglie uvedla na trh své první lahve. Hennessy začalo v roce 1855 spolupracovat s výrobcem lahví z Folembray, firmou Poilly Brigode.
Obrovskou revoluci ve výrobě lahví zaznamenal vynález skláře Clauda Bouchera. Rodák ze Saone-et-Loire se roku 1878 přestěhoval do Cognacu a koupil tu sklárnu Saint – Martin. Právě zde vynalezl svůj poloautomatický stroj na výrobu lahví. Když musel v letech 1893 – 1896 podnik kvůli stávce zavřít, nezahálel a svůj revoluční stroj ještě zdokonalil. Po znovuotevření ho postupně uvedl do provozu, a to s velkým úspěchem.
Kvalita versus kvantita
V roce 1850 se začal koňak vyvážet do Austrálie, za dalších 9 let i do indické Kalkaty. Postupně se rozvíjela i legislativa a pravidla pěstování révy. Na mapách Cognacu z roku 1854 je možné rozlišit čtyři různé oblasti pěstování (crus): Grande Champagne, Pelite Champagne, Premier Bois a Deuxieme Bois. O 16 let později pak Fins Bois a Bons Bois.
V roce 1857 bylo postavení obchodníků posíleno novým zákonem, který jim umožnil registrovat si ochranné známky. Do té doby se většina koňaků, zejména v Británii prodávala pod jménem obchodníků, kteří je dovezli v sudech. Společnost Hennessy v roce 1859 odeslala první dodávky do Číny, a stala se tak jedním z vyslanců francouzské kultury v orientu. O dva roky později ji následoval Martell, který začal svůj koňak prodávat v Šanghaji.
Roku 1865 Maurice Hennessy, pravnuk zakladatele firmy, položil základy klasifikace koňaků. K jejich rozlišení použil hvězdičky, jejichž počet označoval různou kvalitu produktu. Třemi hvězdičkami byl například označen koňak Hennessy dnes známý jako V.S. (Very Special). O pět let později vytvořil klasifikaci X.O. (Extra Old), jíž původně vymezil koňak určený pouze pro rodinu a přátele.
V období let 1861 – 1862 snížila Británie clo, což vedlo k významnému navýšení prodejů. Ty se v následujícím období ztrojnásobily až na 450 000 hl (asi 65 mil. lahví). V letech 1870 – 1871 dosáhla produkce końaku rekordní hodnoty 480 000 hl čistého alkoholu, přičemž obdělávaná plocha představovala asi trojnásobek její dnešní rozlohy. Nárůst kvantity však do určité míry poznamenal kvalitu.
Pohroma ve vinicích
Velkou ránu pro koňak znamenala mšička révová, hmyz čeledi Phylloxeridace, která byla do Evropy s největší pravděpodobností zavlečena kolem roku 1860 z Ameriky. Napadla kořeny révy, způsobovala plísňovou infekci a kořenovou deformaci, což nakonec rostlinu zabilo. Šířila se velmi rychle a v průběhu 20 let zničila milion hektarů francouzských vinic. V 70. letech napadla i vinice v oblasti Charente a způsobila naprostou katastrofu. Zatímco v roce 1877 bylo v regionu Cognac asi 280 000 hektarů vinic, v roce 1893 jich zůstalo už jen kolem 40 000.
Hodnota pozemlů automaticky klesla. Uvádí se, že před phylloxerou stálo 247 akrů půdy 7 000 francouzských franků, po ní pouze 600 franků, což samozřejmě vinaře a producenty koňaků uvrhlo do problémů.
Ve snaze dostat mšičku pod kontrolu zkoušeli i bizarní metody, někteří sázeli na ropuchy, jiní na vinice močili, všechno bylo ale marné. Mnoho pěstitelů se proto rozhodlo vyměnit révu za obilí, aby měli alespoň nějaké zisky. V roce 1888 byl jako reakce na tento dramatický stav zřízen Viticulture Committee. Jeho delegace v čele s Pierem Vialou, profesorem na vysoké škole zemědělské v Montpellier se vypravilo do Denisonu v Texasu v naději, že zde nalezne řešení. Tím se nakonec ukázalo být roubování evropských odrůd na podnože amerických rév, které jsou vůči mšičce rezistentní.
Pomalý návrat a nová pravidla
Počátek 20. století se nesl ve znamení snahy o obnovu vinic. Docházelo k postupnému roubování francouzské révy na americké podnože. Tradiční odrůdy vinné révy Colombard a Folle Blanche byly pro roubování poměrně křehké, a proto byly krůček po krůčku vytlačovány odrůdou Ugni Blanc, která byla odolnější a postupně ve vinicích převládla.
Lze bez nadsázky říci, že krize způsobená phylloxerou změnila koňakový průmysl. Ve výhodě byli samozřejmě ty větší a lépe finančně zajištěné firmy. Náklady na révu byly pro malé pěstitele velmi vysoké a tak byli mnozí z nich nuceni opustit obor. Ti, kteří přežili, pak výhodně skupovali jejich půdu, a posilovali tak svoji pozici. Ke krizi přispěly také ubývající zásoby starých koňaků a i to řadu malých producentů položilo.
V květnu roku 1909 byla francouzskou vládou vydána vyhláška vymezující geografické hranice oblasti, v níž bylo možné legálně vyrábět koňak. Následně byly tyto hranice ještě upraveny, a tak dnes zahrnují většinu departmentu Charente, celý Charente – Maritime a menší část Deux – Sevres a Dordogne.
Problémy v koňakovém byznysu prohloubila první světová válka a léta následující. Přišla prohibice ve Spojených státech, státní monopoloy začaly regulovat prodej alkoholu v Kanadě a skanidinávii a Británie na něj zavedla ochromující daně. Vážnost situace koneckonců odráží i dohoda společnosti Martell a Hennessy, které v roce 1922 uzavřely pakt o 25 leté spolupráci a rozdělili si mezi sebou podíly na větových trzích.
V roce 1929 daňový úřad regionu Cognac vydal Acquit Regional Jaune d´Or. Toto osvědčení garantovalo původ koňaku ve stejnojmenném regionu. Sloužilo jako doklad všem těm, kteří ho vyráběli, prodávali a vyváželi, a povinně doprovázelo každý náklad.
Dne 15. května 1936 byla vydána v pořadí druhá vyhláška, která vymezovala chráněná označení koňak, „eau-de-vie de Cognac“ a „eau-de-vie des Charentes“. Toto nařízení přesně stanovilo, z jakých odrůd může být końak vyroben a jaká jsou pravidla jeho destilace. Vyhláška byla doplněna 13. ledna 1938, kdy byly přesně definovány jednotlivé oblasti (crus) v rámci oficiálně uznaných hranic z roku 1909 . Všichni producenti koňaku, kteří se těmito zmíněnými vyhláškami řídili, směli používat ochranné označení výrobku AOC – Appellation d´Origine Controlée, které bylo regionu Cognac uděleno. Všichni ostatní, kteří vyhlášky nerespektovali, nemohli svou vinnou pálenku nazývat koňakem.
Koňak pod kontrolou
Během druhé světové války iniciovala společnost Hennessy vytvoření Bureau de Repartition du Cognac, které po skončení války nahradila Bureau National Interprofessionel du Cognac (BNIC). K tomu se o dva roky později připojilo ještě Station Viticole (někdejší Viticulture Committee). BNIC získalo nezávislost na vládě v otázkách formulace pravidel výroby koňaku a dohledu nad jejich dodržováním. Navíc převzalo roli v rozhodování o cenách nových „eau-de-vie“ z různých crus, což přirozeně dříve určovaly velké společnosti. Všechna stadia výroby koňaku se tak stala předmětem právní úpravy určené k ochraně výrobku, a tím se koňak zařadil mezi vysoce respektované produkty. Vytvoření BNIC navíc vedlo k postupnému zlepšování vztahů a spolupráce mezi obchodníky a pěstiteli a průmysl koňaku se začal pomalu zvedat.
Poválečnou prosperitu Cognacu paradoxně pomohla nastartovat i německá okupace v letech 1940 – 1945. Město bylo obsazené Němci, ale velitel Klaebich, jehož rodina řídila významnou firmu Merkow zapojenou do lukrativního obchodu v hanzovních přístavech Skandinávie a východní Evropy, se snažil nespokojenost výrobců koňaku minimalizovat. Těm se mimo jiné nechtělo zásobovat Němce obrovským množstvím „eau-de-vie“ a tak ji mnozí z nich začali nahrazovat lihovinou z jiných surovin. Zajímavé je, že po válce, v roce 1951, získala společnost A.E.D´Or zvláštní vyjímku, díky které se stala první firmou, která směla prodávat svůj koňak s méně než 40% alkoholu. Úspěšně argumentovala tím, že u části jejích zásob kleslo procento objemového alkoholu pod stanovenou hranici přirozeným způsobem.
Od války do konce století
Kromě mšičky révokaze měla réva ještě další dva přírodní nepřátele : padlí révové a plíseň. Jediným řešením byla změna způsobu pěstování révy. Osvědčilo se vysazování do řádků, mezi nimiž bylo ponecháno místo pro pluhy nebo volské potahy, které od roku 1950 postupně nahradily traktory. Prostor mezi řádkami se rozšířil z 60 – 90 cm na 1,8 metru, používat se začaly sloupky a vedení. V poválečné euforii se výroba koňaku výrazně zvýšila. Zatímco výměra pozemků byla v porovnání s rokem 1870 méně než poloviční, produkce koňaku dosáhla téměř dvojnásobku množství vyrobeného o 100 let dříve, čemuž napomohlo i výrazné zlepšení vinařské techniky.
Obchod s koňakem postupně nabíral na obrátkách a některé malé i velké producenty postupně skupovaly velké nápojové firmy. Například v roce 1964 koupila kanadská skupina Hiram – Walker společnost Courvoisier, jež je dodnes součástí „stáje“ amerického gigantu Beam Inc. O tři roky později koupil Pernod Ricard koňak Bisquit, jež nyní už čtvrtým rokem patří jihoafrické nápojové společnosti Distell. K různým fůzím a přelévání značek mezi nadnárodními korporacemi docházelo i v 70. a 80. letech. Podstatné zvýšení daní v roce 1983 donutilo obchodníky spoléhat se čím dál více na nové exportní trhy. Ochotna utrácet za koňak byla např. Čína, resp. Hongkong. Ta je ostatně významným trhem pro výrobce koňaku dodnes. Poptávka po něm roste i v USA. Stoupá také zájem o superprémiové a ultraprémiové varianty značek a koňak se také vrací i jako báze míšených nápojů.
Data vzniku vybraných značek na časové ose
1643 – Augier, 1702 – Pierre Ferrand, 1715 – Martell, 1724 – Rémy Martin, 1755 – Gautier, 1765 – Hennessy, 1782 – Godet, 1795 – Otard, 1805 – Croizet, 1805 – Exshaw, 1809 – Solignac, 1828 – Courvoisier, 1811 – Chabase Cognac, 1814 – A.de Fussigny Cognac, 1815 – Ménard, 1817 – Mine, 1819 – Bisquit Cognac, 1822 – Cognac de Luze, 1824 – Delamain, 1828 – Planat, 1835 – Renault, 1838 – Mannet, 1848 – Chateau Paulet, 1850 – Menuet, 1852 – Dupuy Cognac, 1853 – Louis Royer, 1858 – A.E.Dor, 1862 – Meukow, 1863 – Camus Cognac, 1863 – A.Hardy, 1872 – Normandin Mercier, 1875 – Tiffon, 1878 – Cognac Audry, 1919 – Braastadt, 1947 – Prince Hubert de Polignac, 1972 – Leopold Gourmel.
Žádné komentáře:
Okomentovat